obojživelníci » webové stránky Pískovny na cvičišti

Záložky:
Obecně o obojživelnících
Charakteristika
Popis těla a dělení
Druhy pozorované na lokalitě

Pískovna a život obojživelníků

Obecně o obojživelnících

Obojživelníci jsou jednou ze skupin, kvůli jejichž ochraně bylo zvláště chráněné území zřízeno. V roce 2007 bylo zaznamenáno v přírodní památce nebo jejím ochranném pásmu 9 druhů obojživelníků, což řadí lokalitu mezi nejbohatší na Jindřichohradecku. Inventarizační průzkum byl prováděn v průběhu roku 2007 panem Petrem Hesounem, který sledoval jak výskyt dospělců, tak i larev pomocí odlovu do vodní síťky a také byly vyhledávány snůšky. Právě proto, že kvůli ochraně obojživelníků bylo toto chráněné území zařízeno, budeme se jimi zabývat podrobněji.
Ještě dříve, než se podíváme na jednotlivé druhy obojživelníků vyskytující se v této lokalitě, stručně popíšeme obecnou charakteristiku obojživelníků.

(na začátek stránky)

Charakteristika obojživelníků

Obojživelníci jsou přechodnou skupinou mezi vodními a suchozemskými obratlovci. Mají vyvinuty dva páry končetin umožňující pohyb po souši. Přední pár má u recentních zástupců čtyři prsty, zadní končetiny jsou pětiprsté. Oplozená vajíčka obojživelníků se většinou vyvíjejí ve vodě, případně v těle samice. Z oplozených vajíček se vyvíjejí larvy, které žijí ve vodě a dýchají pomocí žáber. Ontogenezní vývoj je nepřímý - larvy obojživelníků se spíše podobají jejich rybím předkům. V dospělosti dýchají obojživelníci většinou plícemi. Na dýchání se někdy dosti výrazně podílí i kůže.

(na začátek stránky)

Popis těla a dělení obojživelníků

V evropské fauně rozlišujeme dva typy obojživelníků - ocasaté (Caudata) a bezocasé (Anura) obojživelníky. Ocasatí jsou typu mloka s protáhlým, štíhlým, válcovitým tělem a dlouhým ocasem. Bezocasí (žáby) mají robustní, krátké, shora mírně zploštělé tělo. Na rozdíl od ocasatých mají zadní končetiny mohutnější a delší než přední. Mloci a čolci mají oba páry končetin zhruba stejně velké.

(na začátek stránky)

Druhy pozorované na lokalitě

Záložky:
čolek velký (Triturus cristatus)
čolek obecný (Triturus vulgaris)
kuňka obecná (Bombina bombina)
ropucha obecná (Bufo bufo)
ropucha krátkonohá (Bufo calamita)
blatnice skvrnitá (Pelobates fuscus)
rosnička zelená (Hyla arborea)
skokan ostronosý (Rana arvalis)
skokan zelený (Rana esculenta kl.)

čolek velký (Triturus cristatus)

Obecně:

Čolek velký žije ostrůvkovitě ve vhodných biotopech od nížin až do 800 m n. m. na většině území ČR. Dosahuje délky až 18cm. Tělo je shora tmavě šedé se středně velkými a drobnými bílými skvrnami po bocích. Břicho je žluté až oranžové s tmavými skvrnami. Silně zubatý hřbetní hřeben samců začíná už na hlavě v úrovni očí.

Během vodní fáze, tj. fáze rozmnožovací, dává čolek přednost větším a hlubším vodním nádržím. Larva se líhne 10 - 14 dnů po oplození vajíčka a metamorfuje, tj. mění se z larvy na dospělce, za tři měsíce. Tento druh se může dožít věku i přes 16 let. Larvy se živí zooplanktonem, dospělci hmyzem a měkkýši.

Čolek velký je ohrožený druh se zřetelným poklesem populační hustoty. Příčiny jsou změny biotopů, úbytek a znečištění vodních ploch zejména v oblastech s intenzivním zemědělstvím.

Výskyt v oblasti pískovny:

Čolek velký je na Jindřichohradecku poměrně rozšířen, v některých lokalitách byly zjištěny i poměrně početné populace. Populace v tůních pískovny čítající desítky jedinců byla potvrzena v roce 2000. V roce 2007 bylo zaznamenáno jen několik jedinců. Nebyly zjištěny larvy, zřejmě kvůli nedostatku vody v kalužích, které dříve sloužily k rozmnožování tohoto druhu.

(nahoru)

čolek obecný (Triturus vulgaris)

Obecně:

Náš nejrozšířenější čolek, obývající převážně nížiny a pahorkatiny. Maximální velikost je 10 cm, samice jsou menší. Zbarvení je proměnlivé. Hřbet a boky jsou žlutohnědé až hnědošedé, spodní strana je bělavá až oranžová. Při vodní fázi má samec vysoký mělce zubatý až vlnitý hřeben, který se táhne po hřbetě od úrovně očí po špičku ocasu a pokračuje zespodu ocasu, kde je na spodní části ocasního lemu modrý pruh. Samci mají po těle výrazné tmavé skvrny. Na těle samic jsou pouze drobné tečky, které mohou úplně chybět. Přezimuje na souši.

Čolek obecný přežívá i v člověkem silně poznamenané krajině. Populační hustota v nížinných tůňkách může přesáhnout i 1000 jedinců/ha. Na mnoha lokalitách byl však zaznamenán silný úbytek. V souvislosti s fragmentací krajiny dochází k rozpadu původně souvislé populace do menších lokálních populací a k jejich postupné izolaci.

Výskyt v oblasti pískovny:

V této lokalitě se vyskytuje stálá populace. I v roce 2007 byl zde zjištěn výskyt tohoto obojživelníka.

(nahoru)

kuňka obecná (Bombina bombina)

Obecně:

Obývá nížiny až pahorkatiny nejčastěji do 400 m n. m.. Dosahuje velikosti 5, 5 cm, tělo je shora zploštělé, krátké s malou hlavou. Zbarvení hřbetu a boků je blátivě šedohnědé až zelené s nečetnými tmavými oválnými skvrnami. Břišní strana je černá s kontrastními spíše oranžovými než červenými skvrnami. Kuňka je vázána zejména na rybníky. Rozmnožuje se v mělkých tůňkách a kalužích hustě zarostlých vegetací.

V ČR je odhadován pokles populace za posledních 30 let o 50%. Kuňka patří k ohroženým druhům.

Výskyt v oblasti pískovny:

V roce 2007 byl zde zaznamenám výskyt poprvé od roku 1996. Dne 26. 5. 2007 zde bylo spatřeno několik adultních jedinců.

(nahoru)

ropucha obecná (Bufo bufo)

Obecně:

Početný a plošně rozšířený druh po celém území ČR. Samice dosahují velikosti až 12 cm, samci jsou o poznání menší - do 9 cm. Zbarvení svrchní strany těla je variabilní, nečastěji šedavé, rezavohnědé nebo olivově zelenohnědé. Ropucha obecná je druh se soumrační aktivitou, dobře přizpůsobená k životu v různých typech prostředí. Přezimuje v děrách pod kameny. Aktivita začíná v březnu až dubnu, kdy žáby podnikají charakteristické hromadné migrace, z míst přezimování, do míst rozmnožování. Vajíčka jsou kladena v dlouhém rosolovitém provazci dlouhém 5 - 10 cm. Metamorfované malé žabky velikosti 1 cm opouštějí vodu.

V ČR je ropucha obecná hodnocená jako ohrožený druh. K výrazným ztrátám dochází v době hromadných tahů na frekventovaných komunikacích.

Výskyt v oblasti pískovny:

V této lokalitě je ropucha obecná běžná a běžně se zde i rozmnožuje.

(nahoru)

ropucha krátkonohá (Bufo calamita)

Obecně:

Vyskytuje se vzácně a ostrůvkovitě v Polabí a v Západních a Jižních Čechách v nadmořských výškách od 170 - 550 m. Je to nejmenší ropucha dorůstající dálky 5 - 6 cm. Zadní končetiny jsou jen o málo větší než přední. Na souši rychle běhá, nebo se pohybuje krátkými skoky. Hřbet je šedavý až zelenohnědý s nepravidelnými hnědozelenými skvrnami. Typickým znakem je tenká bělavá až žlutá linka táhnoucí se středem od hlavy až po kloaku. Samci mají modré až fialové hrdlo.

Ropucha krátkonohá preferuje otevřené odlesněné terény. V průmyslové krajině se objevuje na výsypkách, pískovnách a lomech - je to pionýrský druh písčitých stanovišť. K rozmnožování slouží nejčastěji mělké rybníčky a tůně. Vajíčka jsou kladena v provazcích. Ropucha krátkonohá je v ČR druhem kriticky ohroženým.

Výskyt v oblasti pískovny:

Vlivem sukcese ustoupila ropucha krátkonohá z pískovny až na plochu vojenského cvičiště. V pískovně nebyl druh v poslední době zjištěn. Jeho výskyt po provedených zásazích v roce 2006 je však do budoucna pravděpodobný. V roce 2007 byl zaznamenán pouze hlasový projev jednoho samce v ochranném pásmu pískovny. Také byli zjištěny snůšky i pulci rodu Bufo sp. v nově vytvořené tůni v jižní části pískovny, nebylo však spolehlivě zjištěno, kterému druhu patřili. V roce 2006 bylo sledováno 5 - 10 subadultních jedinců na vojenském cvičišti na rozhranní PP a 50-ti metrového ochranného pásma.

(nahoru)

blatnice skvrnitá (Pelobates fuscus)

Obecně:

V ČR je rozšířena mozaikovitě na vhodných stanovištích. Souvislejší výskyt zaznamenán v nížinách až pahorkatinách, zejména v rybničnatých oblastech. Výskyt je vázán na přítomnost hlubokých, lehkých, především písčitých půd. Blatnice je žába s robustním tělem dlouhým 4 - 7 cm. Má velké vystouplé oči a ušní bubínek zde chybí. Na zadních nohou je výrazný tuhý patní hrbol, krytý rohovinou. Základní zbarvení je variabilní, od šedé až po hnědou, s nepravidelnými skvrnami tmavšími než základová barva. Břišní strana je světle šedá až světle žlutá. Sameček je znatelně menší než samička.

Blatnice se vyhýbá místům s tenkou vrstvou půdy, nebo s těžkou jílovitou půdou. Ve dne žije skrytě a zahrabává se až 1 m hluboko, podobně přečkává i zimu. Zahrabává se pozpátku pomocí hrbolů. Při pohybu, především v noci, dokáže vyskočit až 50 cm vysoko. Pulci blatnice patří mezi největší pulce evropských žab, dosahují délky 10 cm, zatímco metamorfovaná žába měří 2, 5 - 3, 5 cm.

Výskyt v oblasti pískovny:

V letošním roce byly zaznamenány snůšky ve velké jižní tůni i v jedné z tůní vytvořených na přelomu
let 2006 - 2007.

(nahoru)

rosnička zelená (Hyla arborea)

Obecně:

V ČR se vyskytuje na většině území. Obývá otevřená osluněná místa u malých až středních vodních nádrží s hustou vegetací. Rosnička je štíhlá žába, dorůstající délky 5 cm, hlava je poměrně malá, široká a zašpičatělá. Oči mají téměř kruhovou zorničku, bubínek je dobře znatelný. Prsty obou párů končetin jsou zakončeny charakteristickou přísavkou. Kůže je hladká a její zbarvení je proměnlivé. Na hřbetě a bocích je nečastěji zelená, v různých odstínech, na břiše a hrdle je bílá, někdy až krémově nažloutlá, většinou u samců.

K rozmnožování slouží rosničce malé tůňky a rybníčky. Mimo zimování a rozmnožovací období tráví rosnička den většinou v bujné vegetaci, křovinách, popř. stromoví. Zimuje v zemi. Vajíčka, která jsou nejmenší ze všech našich žab, klade samice v kulovitých shlucích. Dříve byla rosnička zelená v ČR hojným druhem, v 50. letech se jejich stav výrazně ztenčil, v posledních 20 letech se jejich stavy postupně zvyšují.

Výskyt v oblasti pískovny:

Rosnička zelená se hojně vyskytuje jak na cvičišti, tak ve vodních plochách celé pískovny. Na Jindřichohradecku není vzácná.

(nahoru)

skokan ostronosý (Rana arvalis)

Obecně:

Skokan ostronosý se v ČR vyskytuje v nížinách a středních polohách, nejčastěji v Třeboňské pánvi a na jižní Moravě. Obývá zaplavované lužní lesy a jiné mokřadí biotopy. Jedná se o menší druh skokana, délky 6 - 8 cm, charakteristické je ostré ukončení čenichu. Hřbet je v různých odstínech hnědé barvy. Zadní končetiny jsou výrazně příčně pruhované, břicho je bělavé až žluté. Samci mají na prvním prstu předních končetin rohovitý mozol. V době páření je samec modrý až modrofialový.

V ČR je hodnocen jako ohrožený druh.

Výskyt v oblasti pískovny:

Jeho výskyt byl zjištěn v letech 2006 a 2007 u prostřední tůně. I letos (2007) zde bylo nalezeno asi 5 snůšek a pulci tohoto druhu. Nalezeni byli i subadultní jedinci.

(nahoru)

skokan zelený (Rana esculenta kl.)

Obecně:

V oblastech ČR s průměrnou roční teplotou 7 °C a více je téměř plošně rozšířen. Objevuje se jak v malých tůňkách, tak i ve velkých nádržích a jezerech, dokonce i v pomalu tekoucích řekách a jejich přítocích ramenech. Skokan zelený je křížencem skokana skřehotavého a skokana krátkonohého. Samci dosahují velikosti do 8,5 cm, samice do 10 cm. Hřbet je světle až sytě zelený, u většiny jedinců se hřbetem táhne žlutozelený pruh. Na hřbetní straně jsou patrné nepravidelné, tmavé až černé skvrny. Zimuje většinou na dně vod.

Je to druh dosti citlivý na negativní změny v prostředí, ale jeho ekologické požadavky nejsou tak vyhrazené jako u rodičovských druhů.

Výskyt v oblasti pískovny:

V této oblasti je skokan zelený dosti hojný, stejně jako na celém Jindřichohradecku.

(nahoru)

(na začátek stránky)

 
Copyright © 2023 Martin Konhefr. Design by Jakub Hartman.
Všechna práva vyhrazena. All rights reserved.
E-mail: piskovna-jh@konhefr.com
Aktualizováno: 12. dubna 2023
Optimalizováno pro: 1024 x 768
Zrekonstruováno XI/2020. Handcrafted, webmastered and webhosted with ♡ Martin